Tomáš Bílý: Nenávist, homofobie, transfobie či xenofobie není názor

Nosným tématem letošního jedenáctéhoročníku Prague Pride je coming out. Co mi k tomu můžete říct?

Coming out je téma, které je aktuální pro všechny LGBT+ lidi. Proto ho chceme v rámci letošního programu prozkoumat ze všech možných úhlů. Zároveň většinová společnost ne vždy chápe, co se pod pojmem coming out skrývá. A protože je festival určen i jim, je to skvělá příležitost, jak jim to více vysvětlit.

Photo: Patrick Hachat

Jak probíhají přípravy na Prague Pride?

Jakmile jeden ročník festivalu skončí, hned začínáme plánovat ten další. Protože jsme neziskovka a festival Prague Pride je nezisková aktivita. V první fázi domlouváme spolupráci se sponzory, píšeme projekty a žádáme o granty.

Pak začneme pracovat na programu, začínáme se scházet, skládat program. Festival Prague Pride totiž není jenom průvod, jak si někteří myslí. Je to přes sto různých akcí, které probíhají celý týden, letos to bude první týden v srpnu. V rámci programu jsou každoročně různé přednášky, besedy, promítání filmů, divadelní představení, koncerty, výstavy… Takže tohle všechno musíme připravit. Aktuálně už dokončujeme program. Letos je to o to větší výzva, že veškeré scházení, které je k přípravě festivalu zásadní, musí probíhat online.

Máte pracovní zkušenosti z působení v neziskových organizacích NaZemi, Fairtrade Česko a Slovensko. Jaké nabyté dovednosti se dají aplikovat při práci v Prague Pride a v čem se to liší?

Jsou tam rozdíly a jsou tam společné věci. Moje předchozí pracovní zkušenost je moc důležitá. Nedovedu si představit, jak bych mohl dělat ředitele Prague Pride bez toho, abych měl nějaké nabyté zkušenosti z jiných neziskovek. Prague Pride spolupracuje s dobrovolníky, bez jejich pomoci bychom se neobešli. Ale práce dobrovolníků má svoje specifika. Musíme je koordinovat a starat se o ně, aby tu práci dělali rádi a byli motivovaní.

V Prague Pride pro mě není tak složité zastřešit organizačné a manažerské věci jako jednání s donory, partnery, postavení rozpočtu festivalu apod. To, co je pro mě nové, je ta neuvěřitelná barevnost a diverzita festivalového týmu. Protože tým obsahuje různé lidi z různých oblastí, s různými zkušenostmi jak pracovními, tak osobními a na tohle jsem moc zvyklý nebyl. Pro Prague Pride pracuje hodně lidí, pro které jsou témata LGBT+ velmi osobní. A tím pádem pro Prague Pride nepracují jako dobrovolníci pouze proto, že chtějí pomáhat někomu dalšímu nebo že by chtěli pomoct ke změně. Častokrát jsou to lidé, kteří přicházejí se svými osobními příběhy, osobními zraněními a osobním pozadím, které vytváří jejich přístup k činnosti pro Prague Pride. A to je pro mě nové. Musím se s tím naučit pracovat a respektovat to, čím si ti lidi prošli. A tedy že na některé věci třeba mají nějaký vyhraněnější pohled, proč něco chtějí dělat podle sebe. Může se stát, že můj hodně manažerský přístup, na který jsem byl zvyklý v předchozích organizacích, nezafunguje. Ale na druhou stranu, jsou tam lidé, kteří festival dělají s vámi, ale i oni tam dávají něco svého, je to pro ně osobní. Jsem rád, že máme plný tým nadšenců.

Žijete se svým partnerem v registrovaném partnerství. Je tohle řešení pro Vás legislativně dostatečné?

Můžu na to mít dva různé pohledy. První jako člověk, který žije s partnerem v registrovaném vztahu, druhý jako vystudovaný právník, který se již více než patnáct let věnuje lidským právům v různých oblastech a snaží se přispět ke zlepšení kvality života ostatních lidí. Registrované partnerství pro mě ale není dostatečné ani v jedné rovině.

Co se týká vztahu mě a mého partnera, naše rodiny i naši přátelé nás vnímají jako manžele. Nikoho z mých blízkých by ani nenapadlo, že náš vztah má vyjadřovat něco jiného, než jakýkoliv jiný vztah, kdy se dva lidé rozhodnout zpečetit svůj svazek vstupem do manželství. Takže pro nás s mým mužem by se dalo říct, že je to trochu jedno. Na druhou stranu existují ale desítky konkrétních věcných rozdílů mezi partnerstvím a manželstvím, které se i nás mohou dotknout – společné jmění u partnerů neexistuje, stejně tak ovdovělý partner/partnerka nedostane vdovecký či vdovský důchod, práva dětí v těchto svazcích nejsou ošetřena vůbec. Tyto rozdíly myslím většinová společnost moc nevnímá, protože za úspěch se považuje už to, že u nás již několik let institut registrovaného partnerství existuje, na rozdíl od mnoha jiných zemí bývalého východního bloku. Často pak můžeme slyšet, na co si tedy ještě stěžujeme, když máme to partnerství.

Pak je tu ta druhá rovina, která je pro mě osobně mnohem důležitější. Je to rovina symbolická. Často slyšíme argumenty typu “nesahajte nám na manželství – my jsme otevřeni vyrovnat povinnosti a práva, které u manželství jsou, ale nechtějte, aby se to jmenovalo manželství”. Není navíc neobvyklé, že za tímto argumentem zazní ještě nějaké “ale” typu, “ale ne adopce dětí”.  Jenže to je v podstatě neustálá segregace. Připomíná to rozdělování lidí na černé a bílé v druhé polovině dvacátého století v USA, nebo nakonec i apartheid v Jižní Africe. Formálně sice máte téměř stejná práva, ale ne tak docela. Stále zůstáváte určitým způsobem za nějakou zdí a jste jiní. Úsměvné už pak jen je, když tento požadavek odpůrci manželství pro všechny podloží etymologicky a zmíní původ slova manželství v duálovém tvaru malžena pocházejícím z praslovanštiny. V jiných jazycích ale slovo pro manželství tento původ nemá (marriage / Ehe), takže v Německu či ve Francii by to šlo, ale u nás ne?

Celé manželství pro všechny vnímám taky jako výrazný signál směrem k mladé generaci. V nedávné době se ve Sněmovně projednával návrh změny zákona, který by umožnil rovné manželství. Z homofobního obsahu proslovů, které tam od některých poslanců zaznívaly, mě mrazilo. Já už jsem schopný se s tím vyrovnat, ale bojím se, co se stane, když takové výroky uslyší sedmnáctiletý kluk, který není vyrovnaný se svojí orientací a bojuje s tím. Nebo dospívající dívka zamilovaná do své spolužačky, trans* člověk, který řeší naprosto bytostnou otázku svého žití, své osobnosti. Jednoduše řečeno – pro mě nenávist, homofobie, transfobie či xenofobie není názor. Politice se nemohou odvolávat na svobodu slova a svými proslovy ubližovat konkrétním lidém s jinou orientací… Psychologie mladých dospívajících lidí, kteří nemají jasno ve své orientaci nebo identitě, je velmi složitá. Tito lidé jsou často křehcí. Společnost má podle mě povinnost jim pro jejich vývoj a ukotvení poskytovat co největší podporu. A to i tím, že budou mít pocit, že si jednoho krásného letního dne budou moct vzít lásku svého života za muže či ženu.

Photo: Leah Takata

Jak by se měl chovat člověk heterosexuál, aby se v jeho přítomnosti lidé z LGBT+ komunity cítili bezpečně a přijímaní?

Chtělo by se asi říct chovejte se úplně přirozeně a normálně. Nedělejte z toho vědu.

Ale ono to tak úplně neodpovídá mé reálné zkušenosti. LGBT+ lidé se celý život musí takzvaně outovat, tedy pokud nechtějí žít v utajení a ve lži. Navíc tu máme tzv. menšinový stres – neustále přítomná otázka, zda vás někdo nebude diskriminovat proto, že jste jste jiný/jiná, vás průběžně háže do stresových situací. Je to v podstatě o pocitu bezpečí, který může LGBT+ lidem, stejně jako dalším menšinám, dlouhodobě chybět. Je to velmi zvláštní situace, kterou si hodně lidí z většinové společnosti asi neuvědomuje. 

Takže podle mě může být fajn udělat nějaký drobný vstřícný krok, vyslat nepatrný signál k druhému člověku, že s vámi je v bezpečí a v pohodě. Důležité je ale určité rozlišování a empatie. Pokud se k tomu postavíte tak, že gayovi řeknete “já to schvaluju, že jsi gay, mně to nevadí“, tak moc parády asi neuděláte. Obrazně řečeno, LGBT+ lidé nečekají na vaše schválení toho, že i oni mají právo na život. Můžete ale třeba meziřečí prohodit něco, z čeho váš protějšek v komunikaci pozná, že jste tzv. ally (člověk, který podporuje LGBT+ lidi), a přitom to nebude osobní poznámka přímo k němu… Věřte nebo ne, ale i symboly dělají hodně. Pokud jdu do kavárny, která má na dveřích nalepenou malou duhovou vlajku, které si hetero člověk sotva všimne, tak pro mě osobně je to hned signál, že se na mě obsluha nebude dívat divně, když dám pusu na přivítanou svému muži.

Někteří lidé považují Prague Pride jako nevkusnou. Jak to vnímáte?

Myslím, že mluví hlavně o průvodu, což je ta část Prague Pride, která je vidět. Na průvod existují názory ze všech stran spektra. Jsou lidi, kteří říkají, že pražský průvod je hodně konzervativní v porovnaní s průvodem v Berlíně nebo New Yorku, kde je více viditelná demonstrace sexuality. A jsou lidi, co si myslí, že průvod je nevkusný, protože jsou na něm kluci pomalovaní barvami duhy, lidé s křídly a flitry na obličeji… Jasně, někomu se to zdá být kýč a nevkus, ale někdo bere průvod jako karneval a ke karnevalu tohle patří. Můj osobní názor je, že je trochu zbytečné se bavit o tom, zda je průvod vkusný nebo ne, protože každý člověk má vkus jiný.

Pride je tradice, která vznikla v reakci na útisk, kterému LGBT+ lidé v minulosti čelili. Je to také oslava toho, že dnes je situace už aspoň trochu lepší. Pride průvody se konají skoro ve všech důležitých městech světa, rozdíl je v tom, jak kde vypadají. Zatímco v západních městech to jsou obří průvody, kterých se účastní ne jen LGBT+ lidi, ale všichni lidé napříč společností, tak naopak třeba v Kyjevě se pořád děje tzv. duhové safari, kde jsou LGBT+ lidé v průvodech fyzicky napadáni. Pride průvod je tedy i takové měřítko vyspělosti společnosti – můžeme vidět, jak se staví k tomu, že je někdo odlišný od většiny. Jsem rád, že u nás můžeme průvod pořádat, aniž by docházelo k násilí.

No a jinak Prague Pride opravdu není jen průvod městem – ten dokonce na letošek kvůli covidu ani neplánujeme. Náš týdenní festival se snaží být také kulturní událostí, ačkoliv těžiště je přirozeně v té lidskoprávní rovině. Během festivalového týdne tedy nabídneme mnoho kulturních akcí, koncertů, promítání filmů, výstav apod. To jsou často akce, které mají i umělecký rozměr, jsou vkusné, nabízí estetický zážitek. Jen se o nich většinou tolik nemluví a nepíše v médiích, proto jsou méně vidět.

Photo: Leah Takata

Existuje otázka, na kterou se Vás nikdo nezeptal, ale rád byste na ní odpověděl?

No, myslím, že se mě nikdo nikdy otevřeně nezeptal, co že to vlastně děláme v té posteli. Teď si dělám samozřejmě legraci. Zároveň ale narážím na to, že mám často dojem, že gayům a lesbám se tak nějak smí dívat do ložnice, že je to v pořádku. Hlášky typu „ať si v posteli dělají, co chtějí“, nejsou ničím ojedinělé. LGBT+ téma se příliš často smrskává na téma sexuality a představ heterosexuální většiny o tom, jakže to ti LBGT+ lidé mají. Někteří hetero chlapi navíc mají v hlavě jakési dva póly – dvě spolu dovádějící ženy a dva spolu dovádějící muže. Obě představy je asi docela rozžhaví, každá ale v dost jiném smyslu. No tak zpět ale k té otázce – v posteli primárně spím, většinou tak od půlnoci do osmi ráno, kdy nastartuju nový cyklus kafí a prací.