Do Thu Trang: Inspiraci nehledám, protože přijde sama

Foto: Aneta Zimová

Potkaly jsme se na Střeleckém ostrově v rámci Prague Pride v Pride Village, abych lépe poznala tvůj ,,hood”. Co tě na Prague Pride baví, a kde si myslíš, že je místo pro vylepšení?

Já jsem do téhle komunity skočila oběma nohama teprve nedávno, třeba před 5 – 6 lety. Svým způsobem každým rokem hltám ve velkým všechno, co se v rámci Pride nebo LGBT friendly aktivit děje. Jsem hrozně ráda, že se vůbec Prague Pride letos koná, a také jsem ráda, že žijeme v Čechách, kde atmosféra, speciálně v Praze, je hodně přívětivá. Líbí se mi, že je Pride Village na Střeláku, kde se konají kulturní akce a lidi jsou zvyklí si tu rozložit deku. Na Národní jsem studovala a dlouho tu taky pracovala. Taky mě baví průvod, ta energie kolem a závěrečný festival.

Mohlo by se přidat více parády na alegorických vozech. I když vím, že se tu pro to dělá maximum, budu to porovnávat se zahraničím, kde byly mnohem větší trucky. Ale ty by možná neprojely centrem Prahy…

Co pro tebe znamená Pride? Je to oslava, forma protestu, demonstrace nebo jenom týden, kdy se LGBT komunita cítí více přijímána?

Pride month je oficiálně v červnu a já se už tý doby moc těším na léto. I vzhledem k tomu, že jsem nyní součástí LGBT komunity. A vím, že se budou dít aktivity, které ukážou, že Praha je město, kde se můžete cítit bezpečně, kde můžete jít s holkou nebo s klukem za ruku a dát si pusu. A to, že pražský magistrát vyvěsil duhovou vlajku, je pro mě symbolem toho, že Praha je kosmopolitní a přívětivá nejen pro turisty nebo podnikatele, ale i pro lidi, kteří se odlišují sexuální orientací.

Foto: Kajenzi

Jak vnímáš to, jakým způsobem se vyhraňují vůči LGBT+ lidém v Polsku a Maďarsku poslední dobou? V Polsku vznikaly dokonce takzvané LGBT-free zóny…

Sledovat, co se děje v Polsku a v Maďarsku, je bolest. To, že se místní společnost více extrémizuje nejen vůči LGBT lidém, ale i na poli lidských práv, svobody slova a tisku. Averze vůči queer komunitě pramení z katolické víry a tradičních hodnot, které nereflektují změny ve společnosti. Myslím, že by si tam extremisté měli sáhnout do vlastních řad a zaměřit se na důležitější společenské otázky než na to, že se vodí dva kluci za ruku.

Na svém blogu Asijatka.cz píšeš, že konzervativní Vietnamci vnímají jinou sexuální orientaci jako trest předků a nebo ji také označují za nemoc. Jak moc to platí dnes, v Praze v roce 2020?

Moji queer přátelé, jsou většinou Češi a co se Vietnamců týče, mám hodně gay kamarádů. Spousta z nich se odstěhovala do Prahy, aby si mohla žít po svém. A třeba když to o nich rodina ví, snaží se tuto informaci držet jenom v rámci rodiny a nerozšiřovat mezi širší příbuzenstvo. To je ale hodně obecné tvrzení, samozřejmě záleží na tom, jak ta daná rodina funguje. Protože mám konkrétně i kamarádku, která má z tohoto pohledu velmi dobré vztahy s rodiči. Ona se nebojí to přiznat otevřeně, což je pro mě příklad toho, že rodiče vnímají, že žijeme v jiné době.

Ten problém je obecně v tom, že vietnamští rodiče jsou hrozně konzervativní. A udobřovat si předky je něco, co je součástí života. Je to prostě karma – pracuješ na svojí karmě, pracuješ pro to, aby tví předci měli každý měsíc na oltáři ovoce, vonné tyčinky. Je to rituál, který není vyloženě náboženský, ale je součástí naší kultury, našeho života. A já to jednou taky chci mít, protože vzpomenout si na předky je pro mě moc důležité. Ale zároveň Vietnamci jako rodiče jsou strašně pověrčiví. Často mají pocit, že když se jim v životě něco nedaří, tak je to tím, že se na ně zlobí předci.

K tomu se mi vybavuje dokument  Finding Phong o vietnamském muži, který podstoupí operaci a stane se z něj žena. Tento dokument vysílal Člověk v tísni a byla k němu i debata. V tom filmu je scénka, kde je její matka u stromu a pláče, je zoufalá a říká: ,,Co jsem v životě udělala špatně, že mě předci potrestali takovýmhle synem?”

Znám i kamaráda, který mi vyprávěl, jak jeho matka řekla, že je to trest od předků, že její syn je gay. Ale bojovat se proti tomu nedá. Rodiny se s ním nebo ní přestanou bavit anebo se jim snaží ,,domluvit”.

Někdy se v rodině jiná sexuální orientace přijme, jindy se dělá, že ten problém neexistuje, což je takový klasický přístup. V té chvíli je důležité, aby se o tom dozvědělo co nejmíň lidí. Ideálně, aby se o tom nedozvěděl nikdo. Ještě existuje dokument o čínské queer komunitě, kde se to vnímá podobně – jako trest od předků. Ve snímku se lesby a gayové berou záměrně mezi sebou, aby to měli aspoň na papíře. Jejich rodiče tak mohou říkat, že je jejich syn ženatý nebo dcera vdaná, aby to na venek působilo, že je všechno v pořádku. A potom jim dají pokoj. Je prostě důležité neztratit tvář ve společnosti.

Foto: Kajenzi

Kde čerpáš inspiraci pro články na svůj blog? Kde a kdy jsi v sobě objevila literární talent?

Já jsem měla vždycky super češtinářky. Podle mě tam to začíná a končí. Vždy mě bavilo číst a psát. Inspiraci vlastně ani nehledám, protože ona přijde sama. Když děláš v kreativním oboru, musíš mít neustále oči na šťopkách. Všímám si souvislostí, nahlížím na změny ve společnosti.

Pro ilustraci, byla jsem svědkem situace, kdy mladá Vietnamka usazovala ke stolu v pražském TGI vietnamskou rodinu a mluvila na ně česky. A mně to přišlo strašně zajímavé, zároveň bizarní, paradoxní. Tak jsem si řekla aha, teď potkávám Vietnamce jako číšníky v nevietnamských restauracích, v supermarketech za kasou – takže to znamená, že jsme se posunuli v integraci a asimilaci dál? Evidentně ano. Nebo další jev – začínám potkávat vietnamské rodiny na pražské náplavce. Když jsem studovala, nepotkali jste moc vietnamských rodin na veřejných místech, na kávičkách, žili jiný životní styl. A mění se to. Tak třeba i tenhle jev je pro mě inspirací.

Co bys dnes poradila svému mladšímu já?

Můj život je vcelku konzistentní. Takže já bych svému mladšímu já jenom řekla: ,,Hele, vydrž!”. A ještě bych si poradila, abych si zkusila ještě chvilku žít v zahraničí. 

Do 30 jsem si vybírala cestu podle toho, jak jsem se cítila, jaký jsem z toho měla pocit, a tenhle přístup mi přinesl život, který bych asi nechtěla měnit. A svému staršímu já bych řekla: ,,Hele, vydrž! Jdi si tou cestou, pro co ti bije srdíčko.”