Do prodejny Footshopu Na Příkopě se vrací umění a na náš blog obnovená série Art Space, jejímž prostřednictvím ti přinášíme rozhovory s umělci, kteří stojí za vystavenými díly. Tentokrát s fotografem Maximem Stanem, pražským fotografem, který zachytává své noční cesty hlavním městem.
Jak došlo k tomu, že jsou dnes tvoje fotografie vystavené ve Footshopu?
Tak mě oslovila kamarádka z Chemistry Gallery, jestli bych chtěl vystavit svoje fotografie ve Footshopu. A já jsem si řekl, že vlastně proč ne. A tak se sem nakonec dostaly.
Ty ses nejdřív věnoval filmmakingu a potom jsi přešel k vlastní fotografii. Jak ses dostal k focení jako takovému a jak probíhala tvoje kreativní cesta?
Je to vlastně to, co mě zajímalo už od dětství, úplně od mala. Studoval jsem fotografickou střední školu a potom jsem měl pocit, že bych to chtěl prozkoumat ještě nějakou jinou cestou. A tak jsem začal dělat osvětlovače. Vlastně jsem začal svítit nějaký malý spoty, nějaký filmy, seriály a takhle. Pak nějaký klipy a takovýhle věci. A potom mě to začalo víc zajímat. U toho jsem samozřejmě furt dělal fotku a to mě pak takhle vedlo k tomu, že mě začala zajímat ještě víc ta kamera. Takže jsem se přesto pomalu dostal k tomu, že jsem chvíli dělal kameramana. Ale zjistil jsem, že to není úplně přesně pro mě. Takže to plynule šlo zase zpátky do tý fotky a to mi sedí perfektně.
Kdy jsi přešel od filmové tvorby k vlastní foto tvorbě?
Jak jsem říkal, já jsem se tomu věnoval lowkey furt. Takže pak jsem si vlastně uvědomil, že ta kamera není tak volná jako fotka. Pak jsem si uvědomil, že se nechci až tak věnovat kameře a začal jsem se aktivně věnovat vlastní foto tvorbě.
Jak bys popsal svojí tvorbu někomu, kdo o tobě nikdy neslyšel?
Rád pracuju se světlem. Pro mě osobně je vždycky důležitej ten první vizuální dojem a hra se světlem. Takže ta hra se světlem, nechci říkat kompozice, ale měl by to být vizuální zážitek. Abych to popsal jednoduše: je to vizuální zážitek a ta fotka pak promlouvá na každého. A každý si z toho vezme to, co tam vidí. Není v tom vymezená nějaká konkrétní idea.
Jaký je proces tvé tvorby? Vím, že v minulosti jsi běhal s kompaktem po Praze a fotil, je to tak i v tomto případě?
Je to tak, všechny ty fotky co jsou tady, vznikly přesně takhle. Takže já si hodím kompakt do kapsy, vezmu k tomu malej blesk a poskytuje mi to hroznou volnost. Nemusím se bát, že nosím drahý foťák. Takže ano, všechny tyhle fotky vznikly na mých nočních cestách Prahou, na různých místech a s různými lidmi.
Jak lidi na ulicích a v podnicích reagují na to, že s nimi chceš fotit?
Nejsou to většinou úplně cizí lidi. Spíš je to tak, že je nějaká skupina ve které někoho znám, a tak se k nim připojím. Pak, když vidím nějakou situaci, která mne zaujme, snažím se ji zachytit. Ale není to úplně jako dokument, protože s těmi lidmi tu scénu ješte nějak dotvářím. Myslím, že autentičnost momentu je důležitá, a tím, že tam tu scénu dotváříme dosáhnu toho, že je to stylizovaná fotka, která má stále autentický nádech.
Máš nějakého fotografa a nebo umělce, který tě inspiruje?
Já se snažím moc nezaměřovat na jiné umělce, aby to neovlivnilo mojí tvorbu. Snažím se inspiraci hledat ve věcech kolem sebe. Ale kdybych měl vyjmenovat jednoho fotografa, jehož tvorbu mám rád, tak by to byla klasika, například Guy Bourdin.
Jaký máš vztah k streetwearu a módě jako takové?
K módě mám určitě vztah, ale já osobně moc nenakupuju nové věci, mám spíš rád sekáče. Tam nakupuju skoro výhradně už posledních 7-8 let všechno kromě bot. A když byl Covid, tak jsem si začal šít vlastní oblečení. Ale to je spíš jen zábava.
Co bys řekl svému mladšímu já?
Já jsem spokojený s tím, jak se můj život vyvíjí sám od sebe a nemám nic co bych chtěl říct svému mladšímu já. Určitě mě nenapadá nic, v čem by mě mé mladší já poslechlo.
